Okurková

12. srpna 2017 v 21:11 | bretislav |  Bylo, nebylo..
Prázdniny máme v polovině (no, byly v polovině, když jsem větu napsal).. Ona by okurková ani nemusela být - událostí habaděj, ale v tom horku?

Obrázky, co by zrcadlení někdejších časů mám nachystané, teď ještě něco povídáního..


Dole .. s Mirkem B. u silnice k Radoviči, kousek od "pětistovky", kde jsme bydleli. V zahradě za domem v pozadí stál a ještě stojí pavilon arcivévody Františka Ferdinanda d´Este, dnes totálně zuboženej (psal jsem o něm párkrát na blogu), tehdy vypadal ještě světu zachovalej. A tam pak ještě dál, skoro až u Radoviče, je přece ta studánka Svěcenka, kam s chutí a rád aspoň jednou v roce umanutě snažím se docházet.

Silnička bývala po dešti jak stvořená k stavbě hrází a rybníčků a matně si pamatuju, jak kousek od pěšiny pod stromama jsme jednou horempádem zaléhali do škarpy, když se nízko na nebi nečekaně objevilo letadlo - hloubkař. Domy za mou hlavou postupně přibývaly, dnes je tam z nich malé sídlišťátko. Kam časem zmizel Mirek, nevím. V rámci vojákování prý někam na Slovensko.

ještě dodatečně dvakrát s Mirkem.. štrachal jsem jiné něco a ejhle.. (přidávám 14.září)

Snímek ze svátku Božího těla - s dětmi z pětistovky. Sousedovic Mílince už vlásky dorůstají. O tom, jak jsme si spolu hráli na holiče a jak ji pak opravdový pan holič hlavu pracně dával dohromady, aby nemusela na ulici chodit se šátkem a jak skoro celé město na mne ukazovalo prstem, jsem taky tady před časem psal..


sešla se nás trojice před nástupem do první třídy

Pak jsme bydleli na rohu u náměstí, k naší trojce se zrovna připletl Jirka R., syn místního hoteliéra, kamaráda mého táty. Jirka je stejně starej jako my, ale do školy chodil o rok pozdějc. Učil se taky dobře. A fotbal z nás uměl nejlíp. Krom toho vlastnil skvostnou prvorepublikovou hru "Business", které jsme u nich bezuzdně holdovali. Po hodně moc letech vyšla hra v Mladém světě a protože se mi po ní stýskalo, nadšeně jsem si ji vystřihnul, ale už to nebylo ono..


Ještě k obrázku.. za námi býval krámek, kam jsem chodil rodičům pro Lidovou demokracii a tátovi pro Lípy, než pan H. krámek zrušil a vchod zazdili (inu, léta padesátá..), někdy v té době padl i krámek s potravinama naproti přes ulici, kde jsem dostával od Fandovy (ten vedle Jirky) maminky při nákupu jako výslužku cucavé bombony a občas nám klukům Fandův tatínek promítal filmy s panem Prokoukem a Ferdou Mravencem, co si tak pamatuju. Taky pamatuju, že v druhé třídě jen F. (měli ještě ten krámek) a pár jedinců nepodlehli "velkolepé agitaci" vyfešákovaných vyslanců z Kladenských dolů, kterým jsme my skoro všici důvěřiví blbečci na konci hodiny zvedli ruce, že bychom rádi stali se horníky. Naštěstí to po nás pozdějc nikdo nevyžadoval.

Naše trojice vydržela pospolu celou osmiletku. Na dvoře u F. jsme měli dokonce klubovnu. Lezlo se do ní po dřevěných schodech do úrovně patra, stála samostatně v jednom z koutů rozlehlého dvora. Kam na zimu ulízeli krásné oleandry si nepamatuju, asi mě to ani nezajímalo. Ale že při našem výskytu na dvoře pokaždé uklízeli velkého černého vlčáka Lorda, si pamatuju, neb z něj šel strach.


..čas pádí a pádí, ta naše školní a poškolní trojka se tu a tam ještě potkává..
tak to by bylo k tomu okurkovému zrcadlení..

Že domov máme v hlavě mnozí víme. A tak pro nás, kteří to vnímáme, není nezajímavé si občas trochu zazrcadlit někam zpátky. A jak roky přibývají, čím dál častějc se tak ohlížím. Relaxačně, nostalgicky, pohodově. Na zahrádce, na lodžii, v MHD.. Může to být taky reakce na zapeklitou uspěchanost a šílenosti doby, úprk od smršti znepokojujících zvěstí dopadajících den co den nevybíravě na naše hlavy.

Z obrázků vidět není, že jsem si v životě nezvykl mluvit sprostě a nenaučil se ani užívat oslovení "ty vole!", jak ho tak všudemožně frekventovaně slýcháme. Sprostá slova jsem doma neslyšel. Mé dětství se odvíjelo přes Karafiátovy Broučky, Ferdu Mravence, Káju Maříka, příběhy od pánů E.Štorcha a J.Foglara nebo bájová dobrodružství Johna, Zuzany, Titty, Rogera či Peggy a Nancy Blacketových od pana A.Ransoma... (neříká se snad taky něco ve smyslu, že vše důležité poznali jsme ve školce?)..

Proč to tady zmiňuju.. totiž jak jsem nebyl v životě zvyklej mluvit sprostě, dnešní doba a někteří lidi, když vidím, jak se chovají a slyším, co říkají a chtějí, mě při bezmocné tiché zuřivosti vytáčejí až tak, že slovník sebraných vulgarismů byl by chabej na to, čím bych rád takové tamty za jejich počínání počastoval. Ale držím tu okurkovou.

Divnej závěr? Však doba divná.

 


Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 13. srpna 2017 v 15:58 | Reagovat

Ten článek je skvělý. Ty kraťasy s podkolenkami, nebo s vytahanými punčocháči, to je paráda. :D A to povídání k fotkám, to je krása. :-) Na všech fotkách vypadáte jako šťastné a spokojené děti. Tenkrát nebyly vymoženosti dnešní doby, ale kdo z kluků má klubovnu na dvorku v úrovni patra, do které se leze po dřevěných schodech?! :-D

2 vik vik | E-mail | Web | 15. srpna 2017 v 19:29 | Reagovat

Moc krásně jsem si početl. A taky pokochal starými fotkami. Nevím proč - černobílé fotky mám moc rád a když jsou staré, tím líp. Mají v sobě (pro mne) něco, co barevné nikdy mít nebudou. Nevím přesně jak to popsat - nějaké kouzlo, náladu... kdo ví.
Foglar ? Na tom jsem vyrostl taky. A teď zrovna mám rozečtené (už nevím pokolikáté) Dobrodružství v zemi nikoho. Jojo, pořád se k těm knížkám vracím.
Tu klubovnu na dvorku docela závidím. My se jeden čas scházeli u kamaráda ve sklepě.
Jo a k těm vulgarismům - nikdy jsem je neměl rád a připadlo mi zbytečné užívat taková slova. Ale musím se přiznat, že poslední dobou mi občas něco ujede, v rozčilení. A pak se vždycky stydím a říkám si - už nikdy. :-|

3 Elis Elis | Web | 23. srpna 2017 v 8:00 | Reagovat

To je nádhera, mám ráda staré fotky, zažít ten závan minulosti a starých dobrých časů, jak říká vždy moje babička, má doma krabice plné podobných fotek několika generací naší rodiny... od mala jsem si je se zaujetím prohlížela a když ji navštívím skončíme zase u fotek, lákají mě pořád, asi to bude tím co vyzařují, že lidé byli opravdu šťastní, tak nějak obyčejně, lidsky a chovali se k sobě hezky a rodina držela pohromadě... v této době to kolem sebe necítím, lidé jsou jiní, odtažití, raději hledají přátelství na sociálních sítí než ve skutečném životě a jsou zaměření na honbu za kariérou a penězi... zapomněli na skutečný smysl svého života, ten je v něčem jiném, je v založení rodiny a plození dětí, asi jsem se narodila do špatné doby...

4 bretislav bretislav | E-mail | Web | 23. srpna 2017 v 19:15 | Reagovat

Děkuju, potěšili jste mě velmi!
Vikovi bych rád dovysvětlil, že ač sprostá slova taky rád nemám, jsou chvíle, kdy ani rčení "na hrubý pytel.." někdy člověku nestačí. Drsná slova jsou pak jen projevem beznaděje cokoliv změnit nebo dotyčné přesvědčit argumentem.

5 vik vik | E-mail | Web | 25. srpna 2017 v 19:08 | Reagovat

[4]: Děkuji za dovysvětlení :-)

6 MirekC MirekC | Web | 26. srpna 2017 v 11:58 | Reagovat

Z dětství mám naprosto stejné fotky, asi jsme žili ve stejné době. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama